Rešovské vodopády

Autor: Mnějéša <m.stasiak(at)seznam.cz>, Téma: Kronika, Vydáno dne: 01. 04. 2013

zápis ze zimní výpravy za krásami Jeseníků.

Rešovské vodopády jsou díla říčky Huntavy, výtvory přírody, který se matně blyští v onom tichém, bohatém kraji u Rýmařova. Správně bych měl psát nejen o vodopádech, ale i o ledopádech, v které se Huntava v zimě zakreje a které dává někdy ve vší skromnosti, jindy s pýchou na odiv. Ale ledopády může našinec spatřit jen tehdy když se odhodlá strávit víkend v mrazu a nepohodlí. Jen ten, kdo je ochoten zaplatit tuto daň, nebo lépe vstupné, se smí kochat krásami toho mlčenlivého kraje.

Nakonec jsme vyrazili čtyři. Plánovaný počet byl proměnlivý, okolnosti nás dovedly k tomuto číslu. Ve chvíli, kdy jsme seděli ve vlaku jen ve složení Přema, Hery, Piškot, Mnějéša už bylo jasno, že původní počet našinců, kteří výpravu podnikli roky zpátky nepřekonáme. Každopádně ve vlaku naše výprava nezačala.

To bylo tak: Se svým (omluveným) luxusním pětiminutovým zpožděním jsem dosupěl na nádraží. Brzy mne zaplavilo zjištění, že ale nejsem poslední. Musím napsat, že nás Hery se svou účastí pěkně dlouho napínal. Volal jsem mu, prý je na cestě. Kupujeme jízdenku. Minuta do odjezdu, Hery nikde. Najednou se přiřítil vůz. Vyskočil Hery s paní Heryovou, otvírají kufr, a začíná sběr hromady věcí která tam kromě batohu byla. Kdo se nachomýtl, mohl něco dostat do ruky. Já jsem nafasoval stan a k tomu plechovku jakési šmakolády, patrně guláše. Taktně Herymu oznamuji, že vlak už vyjíždí a Hery na to:“Co?! Já myslel že je v 50 sraz, ne že to jede!“ Tak jsme se rozběhli, připomínám každý kupu věcí v náručí, k vlaku, chudák paní Heryová evidentně překvapená nastálou situací do toho lovila v peněžence a div že jí zavírající dveře vlaku neschlamstly ruku, když Herymu předávala finance. Rozjeli jsme se. Heryho ještě čekalo balení všech těch věcí, které měl u nás ostatních poschovávané, šlo mu to pěkně od ruky- v Malenovicích už to skoro měl. Jasně si pamatuju na otázku:“A to se tam má ještě vejít?!!!“ Když onen výtečník stál nad narvaným batohem a jeho parťák Piškot mu cosi přihrával.

A tak jsme se tedy vypravili. Cesty vlakem byly poněkud ošemetné- Zrovna bylo na trati Olomouc-Břeclav zpoždění a tak jsme v Olomouci zkejsli hodinu. Dokonce i milovník dráhy Přema utrousil na účet vláčkářů nějakou nelichotivou poznámku, když jsme se na odjezdové tabuli dočetli, že náš vlak už odjíždí ale nikde nebylo psáno z kterého nástupiště.

Ale co. Nakonec jsme dojeli. Piškota sice po cestě zchvátila spavá nemoc a já rozbil zip na batohu, což mě předurčilo k manipulaci s věcmi přes spacákovou komoru, ale dojeli jsme.

Přijeli jsme do Rýmařova a na nástupišťi nás v matném osvětlení vítal chlápek v kabátu a jeho pes, oba tak z počátků 19. století. A taky nás přivítal sníh. Ve Zlíně nic, ale tady si dali říct. Pěkným městečkem s přepychovou radnicí (s myšlenkou, že bychom mohli způsobit radostné překvapení Přemovým příbuzným a se srdečnými pozdravy je v noční hodinu přepadnout dožadujíc se noclehu) jsme se dopotáceli za město, kde jsme to v lesíku přímo na cestě zapíchli (ne doslova, zarážet kolíky do zmrzlé země se fakt nedalo, posloužil krumpáček, nebo pařez). Udělali jsme první ohníček, uvařili něco na zub a šli prubnout, jak je tamní kraj pro našince tvrdý. No, v noci teplo rozhodně nebylo, ale i tak jsme si překvapivě přispali a ráno nás probudil nádherný slunný den. Sotva jsme vlezli do bot a všelijakým skákáním, běháním a jiným mletím je vytopili začalo balení (snídaně byla ve spacáku). To se vzhledem k tomu, že my měkejši jsme co chvíli hřáli skřehlé ruce v kapsách či podpaždí dost protáhli, a tak jsme došli na zdejší zříceninu Strálek celkem pozdě. Strálek byl kdysi maličký hrádek, poměrně brzy opuštěný. Tam prý Hery spadl do hradní cisterny a nemohl se odtamtud dostat, ale já zrovna běžel pro foťák tak nevim jak to bylo.

Ze zříceniny jsme dorazili do údolí a učinili rozhodnutí, že po proježděné stopě dojdeme do vsi Skály. Jak si z nás frézař (nebo kdo) vystřelil- po cca 100 metrech to otočil a my museli cestu prošlapávat. Ale stálo to za to. Šli jsme oblastí, která byla v minulosti zdrojem zdejšího blahobytu-okolo dolů. Ty byly kvůli vysoké podzemní vodě postupně opuštěny.

Dosupěli jsme (s četnými zastávkami) do Skal. Ty byly na vrcholku hřebene (na planině, chcete-li). Vítr se tu pěkně zakusoval do těla, jen co je pravda. Naštěstí nám stále svítilo sluníčko, které nás celou cestu neopustilo. Ve skalách Nezmaři pro naši výpravu nakonec(!) sehnali vodu, a tak jsme mohli vyrazit do samotného údolí Huntavy- plánovaného cíle naší výpravy. Tam jsme dlouho hledali místo na vaření,(zde Nezmaři ovládáni svými žaludky viděli vhodné místo k táboření snad i uprostřed říčky), našli jej a znovu nabrali síly. Napsal bych i ohřáli se, ale není to tak docela pravda. Když se hřejou ruce, mrznou totiž nohy, proto byla brzo od amatérských běžců snažících se zahřát vyšlapaná cestička. Zde zaperlil Piškot, který se po nafutrování optal, kdy že budeme znovu tábořit a dělat večeři.

A dál to byla paráda. Vysoké skály, divoký potok, malé i velké vodopády částečně pokryté ledem. Co bych vám vyprávěl, radši si tam zajeďte :-)

Prošli jsme tou nádherou, dumali nad tím, jak se do domu na konci údolí dostalo auto, když nevidíme stopy a šourali se po asfaltce k soutoku Huntavy a Oslavy (Né té naší Oslavy, nějaké cizí!!!). Kousek před soutokem jsme za chatama našli pěkný plácek k táboření i se zurčícím potůčkem, obsadili jej (oficiálně, jako každé důležitější místo), uvařili, dali čaj a zalomili to.

Noc byla strašlivá a studená. Hery prý šel v noci dvakrát na záchod („Mě by se vylejzat nechtělo.“ řekl nějak tak spisovně Přema a já s ním souhlasím), já dvakrát za noc oživoval nohy, s Přemou jsme se probudili s škrábajícím hrdlem a Přema se nechal slyšet, že to byla jeho nejdelší noc v životě. No ale ráno zase to prýma slunko... to ani nejde zůstat nevrlý po takové noci.

Ráno jsme uvařili, spáchali hygienu, sbalili a vyrazili ostrým tempem k nádraží. Už nás nečekaly žádné krásy, jen cesta po silnici do Dlouhé loučky, a pokud by nám tam nejel bus, tak bychom museli mašírovat dalších 5,5 km do Újezdu u Uničova na vlak. No a hádejte co: Bus nejel. Ale došli jsme to, bez reptání a protestů a to se některým na nohou zabydlely puchýře. Vedli jsme si dobře. V Újezdu si to u nás ČD (alespoň z mého pohledu) celkem vyžehlily – útočiště nám poskytla vytopená, na naše poměry luxusní, zastávka. A tak jsme tam čekali, otravovali kytky, krátili si čas matikou a rozměňováním a to dokud jsme neodjeli. Dočista až domů. Nikoliv do Otrokovic a dál autmo, to ne. Až pěkně domů- do Zlína.

Zapsal Mnějéša